Pokud jsme ještě přednedávnem chtěli vědět, pro kterou zemi euro je a pro kterou není užitečné, mohli jsme rozebíhat, jaký má ta která země zahraniční obchod, nakolik má zharmonizovaný svůj hospodářský cyklus s Německem, a vůbec jaké jsou hlavní ukazatele její ekonomiky.
Ne že by to dnes neplatilo. Ale čím víc čas postupuje, tím víc získává na důležitosti ještě něco úplně jiného, o čem nás dříve ani nenapadlo uvažovat. Co že to něco je…?
Udělejme si na chvíli malou odbočku do období skoro před sto lety, do první světové války. Tehdy už ekonomika fungovala na stejných principech jako dnes. Byly tu akciové indexy, byly tu centrální banky, byla tu i měnová politika centrálních bank. A tehdy, během první světové války, už také lidé věděli, co to znamená opustit takzvaný zlatý standard. Zjednodušeně řečeno, co to znamená nemít peníze kryté zlatem, ale „jen“ důvěrou.
Během války německá centrální banka začala tisknout ničím nekryté peníze. Míněno žádným zlatem. Do konce války se takzvaná peněžní zásoba zhruba čtyřikrát zvětšila. Řada lidí měla strach z inflace, ale inflace „překvapivě“ nepřicházela. Naopak se – navzdory válce – velmi dařilo finančnímu trhu. Akciové indexy dosahovaly rekordních hodnot! Jak je to možné?
Vysvětlení je překvapivě prosté. Mezi lidmi panovala skepse. Lidé tedy neutráceli. A pokud lidé neutráceli, nemohly růst ceny zboží. Nemohlo tedy dojít k inflaci. Ale natištěné peníze se někam musely „ztrácet“. Ztrácely se právě do cen akcií. Růst akciových indexů nebyl známkou toho, že by se jednotlivým akciovým společnostem tak skvěle dařilo. Byl jen známkou toho, že banky a další velcí investoři levné natištěné peníze investovali do akcií a vyháněli tak jejich ceny vzhůru. Neboli inflace vlastně existovala. Inflace existovala v cenách akcií.
A pak válka skončila. Nastalo několikaleté poměrně úspěšné období poválečné obnovy. A jak se mezi spotřebitele navracel optimismus a lidé začínali opět utrácet, začala náhle – s několikaletým zpožděním – růst inflace. V roce 1923 byla hyperinflace v Německu na vrcholu. Se vším, co k ní patřilo: S totálním rozvratem hospodářství, sociálnímu bouřemi a nástupem Hitlera.
Není ta paralela do očí bijící? Evropská centrální banka (ECB) v podstatě také v poslední době „tiskne“ nové peníze. Brání se sice nařčení, že jde o tisk nekrytých peněz, peníze jsou prý kryty státními dluhopisy jednotlivých evropských zemí. Ale není to pravda. Respektive tyto peníze jsou „kryté“ státními dluhopisy, které v podstatě nemají žádnou hodnotu. Kdyby je nevykupovala ECB, tím po nich uměle nevytvářela poptávku, a tedy netlačila uměle vzhůru jejich ceny, byly by téměř bezcenné. Takže vytištěné peníze v eurozóně jsou téměř nekryté.
V roce 2006 takzvaná peněžní zásoba eurozóny dosahovala přibližně 6 000 000 mil. eur. V roce 2012 to bylo zhruba 9 500 000 mil. eur. Za rok 2013 data ještě nemáme, ale je jisté, že dál rostla. Není to tedy tak děsivý nárůst jako ve válečném Německu a je rozložen do delší doby. Ale tak jako tak růst objemu peněz v oběhu rozhodně neodpovídá mizerné hospodářské situaci eurozóny v krizi.
Někteří ekonomové už dlouho varují, že takový tisk peněz nutně musí vést k inflaci. A jiní ekonomové se jim smějí, kde prý ta inflace je? No pardon, tak to je vážně argument jako noha. Nikdy nikdo netvrdil, že spotřebitelská inflace může přijít, dokud neskončí krize. Naopak. Lidé v eurozóně jsou teď příliš skeptičtí, jak by se ostatně v době recese dalo čekat. Tudíž neutrácí. Tudíž ceny nemohou růst. Tak jako během první světové války.
Ale současné natištěné peníze se někam musí „ztrácet“. Ztrácí se právě do cen akcií. Růst akciových indexů není známkou toho, že by se jednotlivým akciovým společnostem tak skvěle dařilo. Je jen známkou toho, že banky a další velcí investoři levné natištěné peníze investují do akcií a vyhánějí tak jejich ceny vzhůru. Neboli inflace vlastně existuje - v cenách akcií.
V roce 2014 snad už bude líp. A to bude znamenat, že důvěra obyvatel se obnoví. Budou ochotni začít zase utrácet. Hádejte, k čemu to pak může s odstupem dvou tří dalších let vést? Ne, hyperinflace by neměla být kvantitativně srovnatelná s tím, co zažívalo poválečné Německo – ale to jen proto, že peněz nebylo dosud vytištěno tolik. Zato eurem se už dneska platí na mnohem větším území než tehdy markou. Takže zvýšenou inflací může být postihnuto mnohem víc lidí.
Zajímavé je, že po první světové válce v Československu k žádné hyperinflaci nedošlo. Československo naopak v roce 2023, kdy Německo čelilo vrcholu hyperinflace, zažívalo neuvěřitelnou deflaci, tedy propad cen, až o 30 %. Československo totiž tehdy jaksi neplatilo markou. Dnes zase Česká republika neplatí eurem. Pravda, dneska je taky skrze zahraniční obchod Česká republika s eurozónou propojena víc než tehdy Československo s Německem. Takže skrze zahraniční obchod se růst cen také mnohem lépe přenáší ze země do země. Česká izolace od požáru je tedy velmi, velmi nedokonalá. Ale přesto je lepší než žádná.
Přijetí eura patrně nepřineslo slovenské ekonomice žádné velké problémy, krásně ho ustála. Stejně tak nepřineslo ani žádné zázraky. Zdá se, že slovenská ekonomika je přesně tou ekonomikou, pro kterou je přijetí eura neutrální až nepatrně pozitivní. S tím rozdílem, že – na rozdíl od ekonomiky české – svým přijetím eura Slováci své dveře případnému požáru otevřeli dokořán.